Vzhůru do oblak

Armádní zakázky patří bezpochyby k těm nejvíce tajemným, nejasným a také hodně diskutovaným. Zejména poslední dobou. Po tom, co jsem se dočetla minulý týden o podání žaloby Evropskou komisí k soudu kvůli zakázce na letouny CASA, napadlo mě, že by neškodilo připomenout si tuto kauzu.

Shrňme si nejdříve fakta:

Rok 2005 -  vláda rozhodla (usnesení č.422) o pořízení transportních letadel, přičemž realizace se měla uskutečnit v letech 2012-2015, tedy v letech předpokládaného konce životnosti dosluhujících Antonovců.

Červen 2008 -  tehdejší vláda Mirka Topolánka rozhodla o tom, že finanční prostředky, které byly v rozpočtu MO původně vyčleněny na nákup Pandurů (za něž mimo jiné nejvíce loboval náš současný ministr obrany Vondra) bude pořízena jiná vojenská technika. Mimo jiné i čtyři kusy přepravních letadel od španělské firmy CASA C-295M, z nichž jeden bude získán výměnou za nepotřebné bitevníky L-159. Výběrové řízení nebylo nikdy vypsáno, přestože by se ho účastnila i italská firma Alenia se svými C-27J Spartan.

Ve smlouvě jsou uvedeny tyto subjekty: Ministerstvo obrany (zastupující stát) jako objednavatel, konsorcium EADS (zastoupené v ČR firmou Omnipol) jako dodavatel a firma CASA jako výrobce

Cena za tři letouny měla být 2,3 mld. korun, skutečná cena za letouny vzrostla na 3,6 miliardy. Zatímco Brazílie koupila toto letadlo za necelých 503 milionů, Poláky vyšlo na 432 milionů, Česko vyšel jeden stroj na 762 milionů a s výcvikem, logistickou a technickou podporou na 1,2 miliardy. Dále se cena navyšuje o téměř miliardu (za všechny stroje) díky servisní podpoře od firmy Omnipol, na základě závazku uzavřít tuto smlouvu uvedeném již ve smlouvě o prodeji letadel.

Armádní činitelé nesouhlasí s nákupem a uvádí, že letadlo CASA C-295M nesplňuje požadavky ministerstva pro nahrazení stárnoucích Antonovů An-26 v parametrech užitečného zatížení a doletu. Také NGŠ generálporučík Ing. Vlastimil Picek varuje před nákupem. Hned v červnu poslal zprávu tehdejší ministryni obrany Vlastě Parkanové, v níž uvádí, že má k letounům především technické výhrady.

Ve zprávě je uvedeno, že těmito letouny nelze přepravit žádnou kolovou ani pásovou techniku standartně používanou v AČR. Ne proto, že by se snad nevešla kvůli svým rozměrům, problém je v hmotnosti techniky ve vztahu k nosnosti letadla a k maximální zatíženosti podlahy letounu. Letoun nedolétne z Afghánistánu do Česka bez mezipřistání, což by bylo pro evakuaci zraněných vojáků zásadní a nemá ani dostatečný počet lehátek pro přepravu zraněných. Letadla také nedosahují tak vysoké rychlosti jako konkurenční stroje a za nebezpečné považuje fakt, že v případě technické závady či útoku na letadlo, není letoun schopen přestoupat hory v Afghánistánu.

V závěru své zprávy uvádí, že stávající postup při pořizování nových letounů CASA není v souladu s platnými právními předpisy a vyzval ministryni o posouzení možnosti vyhlášení veřejné soutěže.

Na postup Česka si u Evropské komise stěžuje italská konkurence, firma Alenia, která se oprávněně cítí být vyšachována ze hry, protože nabídka na výměnu jí nebyla nikdy přednesena.

Dne 5. května 2010 Evropská komise zahajuje řízení s Českou republikou kvůli spornému výběrovému řízení a žádá vysvětlení jejího počínání do dvou měsíců, jinak bude Česku hrozit předání celé věci Evropskému soudnímu dvoru v Lucemburku. Ministr obrany uvedl, že EK má právo věc prozkoumat, až unie vznese konkrétní dotazy, bude podle něj česká strana schopna beze zbytku odpovědět.

Den poté stínový ministr vnitra Petr Hulínský vyslovuje své přesvědčení o tom, že se komise domáhá vysvětlení oprávněně. Zakázka podle něj nebyla transparentní, cena byla přemrštěná a letadla nemají využití. Česko by mělo být schopno ekonomickou výhodnost na nákup letadel vyargumentovat. Dosud totiž vláda Mirka Topolánka pouze odkazovala na to, že se jednalo o bezpečnostní zájem státu. Kromě toho se obhajovala tím, že jeden letoun měl být splacen prostřednictvím bitevníků, kterých se vláda marně snaží již léta zbavit.

„Podle právního rozboru, který měla vláda k dispozici, nebylo třeba vypisovat výběrové řízení, protože šlo o zbrojní zakázku, která měla ochránit bezpečnostní zájmy země,“ uvedla ministryně Parkanová, která navíc soudí, že právě touto zakázkou byl podpořen i další zájem ČR a to prodej letadel L-159. (V memorandu o spolupráci s EADS, které letadlo CASA vlastní, se totiž píše o možnosti odběru ještě dalších pěti bitevníků, nad rámec výměny).

V červnu 2010 vychází najevo, že španělská strana nikdy neměla o české L-159 zájem.
„EADS bude letouny využívat pouze k výcviku v rámci španělské armády“ píše se ve zkratce ve smlouvě.
„Zástupci našich vzdušných sil nikdy nekontaktovali EADS ani české MO kvůli využívání letadel L-159 ve svých výukových projektech, ani se nikdo z naší strany takového vyjednávání nezúčastnil“ tvrdí španělské ministerstvo obrany.

V červenci 2010 Španělé Česku vzkázali že o L-159 nemají zájem. Smlouva však nadále platí. Nový ministr Vondra podotkl, že španělský nezájem neznamená konec obchodu, podle něj nyní závisí na smluvním partnerovi – EADS (fa Omnipol), aby pro bitevníky našlo odbyt v jiné členské zemi NATO. Podle mluvčího MO tedy nehrozí, že by ČR za poslední stroj musela doplácet.

V srpnu 2010 firma EADS požádala o změnu kontraktu na letouny CASA. Ministerstvo obrany tak dostalo jedinečnou možnost pokusit se stlačit cenu za jeden ze svých největších a zároveň nejpochybnějších nákupů posledních let. Podle ministerstva se totiž firmě EADS nepodařilo domluvit zájemce pro pět českých bitevníků, proto přichází s návrhem, aby konečným uživatelem letadel nemuselo být Španělsko (které mimochodem o tomto projektu nemělo ani zdání), ale jakýkoliv jiný stát NATO. Později však ministr prohlašuje že nemá cenu přehodnocovat ty smlouvy, u kterých by změna smluvních podmínek přinesla další náklady pro stát. Jinými slovy, sleva se nekoná.

V srpnu 2010 dostává ÚOHS podnět na prošetření nejen nákupu letadel CASA bez výběrového řízení, ale také zavázání se při této koupi podepsat smlouvu na poskytnutí servisní podpory od firmy Omnipol, taktéž bez výběrového řízení. Déle je zde upozornění na to, že v původní smlouvě je cena za servis transportních letadel vyčíslena na 325 milionů korun, přičemž nyní má stát údržba jednu miliardu korun. To je přitom částka, kterou by stál čtvrtý letoun, kdyby ho obrana nechtěla vyměnit za bitevníky.

Omnipol se veřejně brání proti nařčení, že dosud nedošlo k plánované výměně bitevníků tím, že vina je na straně MO, které dosud nemá k dispozici licenci na vývoz strojů L-159. Tento vývoz musí nejdříve schválit vláda USA, protože stroje jsou z velké části sestaveny z amerických součástek. Američané však mohou licenci udělit až tehdy, když bude jasné v jaké zemi začnou bitevníky létat. (Takže chybu vlastně můžeme hledat opět na straně Omnipolu.)

V říjnu 2010 se konečně daří dostat na denní světlo smlouvu o koupi letadel CASA. Z této klíčové pasáže -

„Poskytovateli za poskytnutí jednotlivé služby náleží obchodní marže ve výši 8,5% z celkové ceny, za jednotlivou službu v Kč bez DPH. Tuto marži poskytovatel uvede na každém zápisu a faktuře a přičte jí k ceně za služby“

- vyplývá, že dřívější veřejná obhajoba firmy Omnipol o 4% výši její marže se nezakládala na pravdě. Jen za tříletý servis letadel si Omnipol naúčtoval 8,5% z miliardové částky kontraktu  - 69,5 milionu korun.  Přitom kdyby Česko tato letadla nakupovalo přímo od výrobce (jako to dělají jiné státy) nemuselo by Omnipolu platit nic. Tyto zveřejněné smlouvy jen zesilují podezření že byl celý obchod výrazně předražený.

Naproti smlouvě o servisu není ve smlouvě o koupi letadel ani zmínka o marži. Omnipol totiž neměl důvod psát toto do smlouvy, protože letadla napřed koupil sám a poté je prodal státu.

28. října 2010 unie poslala Česko před Evropský soud. Dosavadní vysvětlení, že nebylo potřeba vypisovat výběrové řízení, protože to byla vojenská zakázka, která měla ochránit základní bezpečnostní zájmy země, není podle komise dostatečná. Česko prý nesplnila podmínky k takovému kroku.

3. listopadu 2010 ministr obrany Vondra odvolal náměstka Jana Fulíka, kterému vaz (podle nepotvrzených informací) zlomily pochybnosti provázející právě nákup transportních letadel CASA, jeho odvolání přišlo jen pár dnů po oznámení, že EK žaluje Česko.

Takže když si shrneme fakta, zjistíme, že k postupu uzavřít zakázku bez výběrového řízení nemělo ministerstvo obrany žádný důvod:

- O nákupu se jednalo již v roce 2005 a počítalo se s její realizací během let 2012-2015  - bylo tedy dost času na vypsání řádného výběrového řízení.

- Stroje CASA nevyhovovaly vojsku, na trhu existují lepší konkurenční stroje.

- Cena byla mnohem dražší, než pro kterýkoliv jiný stát.

- Výměna za nepotřebné stroje, které Česko nemá šanci již několik let udat se nekoná, protože není zájemce. Firma Omnipol získala díky servisní smlouvě vyrovnanou ztrátu za jeden stroj výměnou, takže Česko si stejně čtvrtý stroj zaplatilo.

- Nutnost pořízení z důvodu bezpečnosti země není brána jako argument ani u Evropské komise.

A mě napadá jen pár otázek na závěr:
Když Evropský soud uzná Českou republiku vinnou a napaří nám pěkně mastnou pokutu za nedodržení standardních pravidel při zadávání zakázek, opět to připíšeme jen k našemu státnímu dluhu a budeme se tvářit, že se nic nestalo?
Nebo už konečně poženeme před soud odpovědné osoby, které zakázku dojednaly, schválily, podepsaly a budeme ostřížím zrakem sledovat celý proces a věřit, že ty hlavy jednou padnou?
Nebo se spíš budeme držet Kalouskova hesla, že na ohlížení se za minulostí není čas, musíme se dívat dopředu a nemá cenu tahat kostlivce ze skříně, protože by to nikomu neprospělo?

Pokud bychom se totiž dozadu začali ohlížet, ono by se mohlo klidně stát, že bychom našli i způsob jak začít umořovat náš státní dluh a já osobně bych se toho chtěla jednou dožít.

(Zdroje:idnes.cz, novinky.cz, HN, MF Dnes)