Jak se hraje poker v Čechách?

V poslední době se v tisku více, čí méně skloňují ve všech pádech slova „ekologická megazakázka“, která neunikla ani mojí pozornosti. Strávila jsem pár dnů dohledáváním všech možných dostupných informací a pokusila se z těch střípků sestavit celý obraz.

Jak vyplývá z materiálu ministerstva financí, které má danou zakázku na starosti, historie ekologických škod se datuje už před rok 1992. Tehdy byla spuštěna vlna privatizace velkých státních podniků, jejichž pozemky byly více či méně „poškozeny“ působením 45 let extenzivního komunistického hospodaření. Při jejich prodeji se stát zavázal tyto škody odstranit a tento závazek je platný, právně vymahatelný a sankcionovatelný. Odkládáním řešení hrozí zvětšení rozsahu a objemu ekologických škod.

Od roku 1992 do roku 2008 však bylo ukončeno pouze 32% ekologických smluv a vyčištěny byly především méně zamořené lokality. NKÚ před nedávnem kritizoval tento liknavý způsob při odstraňování ekologických škod. Zatímco počátkem 90 let se stát zaručil za ekologické zátěže ve výši 175 miliard korun, dosud jich sanoval jen 8% a garance se tak snížily jen o 13,7 miliardy. Tímto tempem by sanace trvaly ještě 200 let.

Ministerstvo financí se však brání, protože při každé zakázce musí postupovat striktně podle zákona o veřejných zakázkách, a proto je třeba ke každé lokalitě minimálně 7 výběrových řízení. Násobeno jedním až pěti měsíci průběhu těchto řízení, mluvíme o dvou letech v průměru, které padnou pouze na interní administrativu a ještě v ideálním případě, pokud se nikdo neodvolá k Úřadu na ochranu hospodářské soutěže. Takže od analýzy rizik až do začátku sanace uběhne minimálně 5 let.

Z historie odstraňování vyplývá, že počet zahájených výběrových řízení byl v letech 2006 – 2009 celkem 585, zbývá tedy vypsat ještě minimálně dalších 1100 řízení. Proces byl navíc na více než dva roky zastaven v období od května 2004 do července 2006 z rozhodnutí ministerstva financí, v jejímž čele stál  Bohuslav Sobotka.

A toto vše vedlo „otce“ celé zakázky Miroslava Kalouska k myšlence a její následné iniciaci navrhnout sloučení všech zbývajících dílčích zakázek do jedné veliké „megazakázky“, jejíž cena je zastropována celkovou výší zbývající garance, tj. 115 miliardami korun tak, aby tyto škody byly odstraněny nejdéle do roku 2015.

Vše probíhalo v následujících krocích:

- V březnu 2005 schválila sněmovna zákon, jímž zrušila po 14 letech existenci FNM (fond národního majetku), následně v prosinci 2005  FNM ukončil svou činnost a agenda přešla pod MF (ministerstvo financí).

- V březnu 2008 byla předložena analýza možných variant a návrh optimálního řešení. Od dubna až do listopadu 2008  MF připravilo na základě zpracované analýzy návrh materiálů pro vládu , tyto byly projednávány v meziresortním připomínkovém řízení a všechny připomínky byly vypořádány. Následně 24.listopadu 2008 vláda jednomyslně schválila řešení formou jedné komplexní zakázky.

- Projekt byl připravován dlouhodobě už od roku 2007 a transparentně. Zadávací dokumentace, včetně dalších důležitých informací, byly zveřejněny a zpřístupněny tisku, konaly se dvě tiskové konference, které uspořádalo MF.

- V únoru 2009 probíhalo první kolo -  kvalifikace zájemců, kam podalo přihlášky šest uchazečů, kteří chtěli prokázat svou schopnost zvládnout zakázku.

- V dubnu zakázka směřuje do druhého kola. MF posoudilo přihlášky uchazečů a vyloučilo 3 firmy, zbylé tři firmy získaly přístup k podrobným údajům ke všem lokalitám. Termín pro podání konkrétních nabídek byl kvůli obsáhlosti zadávací dokumentace posunut na říjen 2009.

Mezitím v březnu padá vláda Mirka Topolánka a místo ní nastupuje Fišerova. Tendr na „megazakázku“ běží a jedna z firem, kterou vyřadilo ministerstvo financí, uspěje se stížností u Úřadu na ochranu hospodářské soutěže, termín na podání nabídek se opět díky tomu posouvá.

Sněmovna tehdy doporučuje Fišerově vládě zvážit zrušení celého tendru. Řada politiků i ekonomů poukazuje na obrovské riziko korupce při tak veliké zakázce. Legislativní rada vlády informuje premiéra o tom, že kdyby se tendr zrušil nyní, hrozí Česku žaloby jeho účastníků, stále se ještě čeká na dva audity zadané ministerstvem financí. Vláda nakonec rozhodne o pokračování zakázky kvůli vysokému riziku žalob a dochází k opětovné posunutí termínu na podzim roku 2010, kdy už se bude tendrem zabývat vláda nová, po volbách. Přesto ministr Janota podruhé vyřazuje ze hry společenství firem, zastoupené firmou PPF, a ta se opět odvolává k ÚOHS. Toto odvolání nevyvolalo pobouření jen v dotčené firmě, ale také u současného premiéra Petra Nečase, který tvrdí, že několikrát opakovaně vyzvali předchozí vládu a její ministry, aby nečinili zásadní nevratné kroky.

V červnu 2010 už je jasné, že došlo ke shodě vznikající vládní koalice. Obří tendr rušit nebude, nechá jej doběhnout podle stanoveného harmonogramu, ale po otevření obálek s nabídkami nemusí určit vítěze. Jinak řečeno, po otevření obálek může vláda konstatovat, že na odstranění škod v původně plánovaném rozsahu nemá peníze. Vít Bárta k tomu uvádí, že formulace v koaliční smlouvě by na jedné straně neměla dávat důvod k arbitráži, na druhé straně by měla umožnit, v případě pochybností o finanční výhodnosti pro stát a transparentnost, rozdělit zakázku na několik menších. Právě Věci veřejné a ODS původně prosazovaly úplné zrušení velké státní zakázky.

V červenci 2010 je zveřejněna kritika NKÚ, který došel k tomu, že uvedené garance jsou přehnané a reálné náklady na odstranění škod by měly být násobně nižší. Prohlašuje, že výše garancí, ke kterým se stát zavázal, nevyjadřuje reálnou potřebu finančních prostředků na odstranění ekologických zátěží. Ministerstvo financí přitom skutečnou výši škod nezná.

Petr Nečas nečekaně zařazuje na jednání vlády právě tuto zmiňovanou zprávu NKÚ a vyzývá ministra financí Kalouska, který stojí v čele výběrové komise, aby spolu s ministrem životního prostředí do konce září 2010 připravili „inventuru cenového odhadu“ zakázky. Připomíná, že neexistuje žádný reálný odhad ceny a poukazuje na obrovský rozptyl neoficiálních odhadů, který se pohybuje od 40 do 115 miliard korun. To kritizuje i Transparency International. Vítěz by tak mohl při nadhodnocení zakázky přijít snadno k desítkám miliard. Premiéra Nečase navíc podpořil i ekonom Miroslav Zámečník, člen poradního výboru vlády NERV, navrhuje dokonce i to, aby vláda odhad reálných nákladů zveřejnila jako limit, který by účastníci neměli překročit.

Miroslav Kalousek tuto kritiku ovšem razantně odmítá s tím, že NKÚ žádné nedostatky v tendru neshledal a dodá vládě pouze metodiku, podle níž odborníci odhad reálných nákladů na zakázku posoudí, ale žádné konkrétní číslo dodávat nebude. Na otázku novinářů, proč se tolik brání zveřejnění tohoto reálného odhadu odpovídá, že ekologická zakázka je něco jako poker, on licituje o to, aby stát ušetřil, tak aby nabídka ceny byla co nejnižší. Pokud bude známý reálný odhad ceny, nic nebude nutit účastníky tendru, aby šli pod něj. Zároveň v poslední době  ostře napadá současnou praxi, totiž zadávání sanací po jednotlivých případech, což má podle něho obrovský korupční potenciál, který si ale nemůžeme plést se skutečnou korupcí.

Následně ministr životního prostředí Drobil obvinuje Kalouska, že se vzpírá vládní dohodě a tají informace o stamiliardovém tendru. Vysvětluje, že zadání premiéra si vykládá tak, že z nich má vypadnout konkrétní cifra, dokonce nevylučuje možnost odhad zveřejnit jako limit, který by nemohli účastníci překročit, což ale Kalousek nechce. Ten naopak tvrdí, že žádné informace netají, trvá ovšem na tom, že vláda žádný odhad ceny nepotřebuje.

Argument nepouštět na veřejnost žádné konkrétní cifry zní poměrně logicky, proč nabízet vodítko jednotlivým účastníkům tendru, na druhé straně je ale pochopitelná argumentace těch, kteří říkají, že stát přece musí mít v rozsahu škod jasno, pokud má kvalifikovaně vítěznou nabídku posoudit.

Nicméně dnes je v povědomí lidí  částka 115 miliard a jak jim vysvětlit, že toto číslo je jen vyčíslení záruk a ne konkrétní výše ceny za sanaci. Nebylo by lepší zveřejnit reálné číslo, které by bylo o mnoho nižší, navíc když samotní účastníci tendru tvrdí, že jeho zveřejnění jejich cenu opravdu ovlivnit nemůže, protože nabídky jsou zpracovány na základě reálných podkladů?

Druhá otázka, která se nabízí a nahrává jí i fakt, že k něčemu podobnému již došlo, je jakým způsobem se bude při sanaci postupovat. Existují různě zamořené lokality, nemůže se tedy stát, že firma nakonec přednostně vyčistí ty míň náročnější (pro ni výhodnější) a na ty druhé už nezbudou peníze? Budou tato rizika řádně ošetřena ve smlouvě?

Zatímco dříve ministerstvo peníze za sanaci vyplatilo a teprve dodatečně zjistilo, že k sanaci vůbec nedošlo, neboť se kontaminovaná zemina pouze „uklidila“ na soukromý pozemek, firma následně zkrachovala a stát musel najmout novou firmu a sanaci tak zaplatit dvakrát, bude u velké zakázky dvojí systém ověření. První stupeň bude představovat stejně jako doposud ČIŽP (česká inspekce životního prostředí) a navíc bude mít kontrolní pravomoci také nezávislý supervizor. Teprve na základě posouzení obou kontrol dojde k uvolnění peněz.

Jak vše dopadne ukáže až prosinec 2010, kdy dojde k otevření obálek s nabídkami a následnému rozhodnutí vlády. Jedno je ovšem jisté už dnes, garance za ekologické škody nevznikly nyní, ale již při privatizaci na počátku devadesátých let.

V materiálech z ministerstva financí se mimo jiné dočteme tuto větu:
Plnění těchto závazků může významně ovlivnit výši deficitu veřejných financí, neboť při jejich vzniku nebyly promítnuty do deficitu veřejných financí a promítají se až při jejich čerpání.

Ze zpráv ministerstva obchodu a průmyslu se dozvídáme, že do současnosti bylo zprivatizováno cca 86% všech podniků určených k privatizaci. MF tvrdí, že ekologické škody budou hrazeny z plánované privatizace, stejně jako důchodová, či zdravotní reforma. Těchto 86% představuje příjem 662 miliard korun a akcie ve výši 68 miliard. Kolik miliard asi činí oněch zbývajících 14%, které mají být ještě zprivatizovány?

Výše zmiňovaná zakázka mě však přivedla i k dalším úvahám:

Domnívám se, že od roku 1992 do dnešního dne, je největší část podniků prodána, hovoříme-li o zamořených pozemcích, takže číslo, které představuje celkovou výši státní garance na odstranění škod by již nemělo rapidně růst. Přesto jsou příjmy z privatizace dodnes promítány o cca 200 miliard vyšší, než by skutečně měly být a teprve následně jsou započteny do veřejných financí skutečné náklady na sanace po menších částkách.

Na jednu stranu je to pochopitelné. Proč „uměle“ zvyšovat dluh a platit úroky z částky, která by existovala jako finanční rezerva. Na druhou stranu, pokud by tento fond vytvořen byl a nesmělo se do něj sáhnout, výrazně by ovlivnil skutečné hospodaření všech předchozích vlád, už od počátku devadesátých let.

Stát by pravděpodobně musel podstatně dřív přiznat, že země je na tom v podstatě hůře, než uvádějí čísla a musel by přijmout opatření mnohem dříve, než dnes, pomocí „řecké krize“. Proč se tomu tak nestalo, lze jen spekulovat. Stejně tak jako nad pravým důvodem zrušení fondu národního majetku.

(zdroje: mfcr.cz, mpo.cz, NKÚ, enviweb.cz)